Českobratrská církev evangelická je první sjednocená církev ve Střední Evropě. Její kořeny sahají do české reformace na konci 14. století, která byla započata o sto let dříve než reformace světová, reprezentovaná Martinem Lutherem a Janem Calvinem. Tehdy dochází v Českém království k úsilí o nápravu církve, které vedlo k reformnímu hnutí, k odtržení od Říma. Teolog a rektor pražské univerzity Jan Hus usiloval o lepší poznání Bible a o obnovu církve. Po jeho smrti upálením se reformní hnutí dalo do pohybu. Z radikálních husitských kruhů se v druhé polovině 15. století oddělila nová reformní generace, znepokojená násilím, které provázelo husitské bouře. Vznikla Jednota bratří českých, ovlivněná učením Petra Chelčického. Dokladem toho je především překlad Bible z původních jazyků, vydávaný v šesti svazcích v létech 1579 – 1593 v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě, známý jako Bible Kralická. Jednota bratrská jejímž posledním biskupem byl teolog, humanistický filozof a evropsky proslulý reformátor školství, Jan Amos Komenský, představuje vpravdě vrchol české reformace. Komenský, tento na univerzitách v Herbonu a Heidelbergu vzdělaný protestantský kněz, byl donucen opustit české země po vítězství protireformace.

Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře, následovala tuhá protireformace. Totální zákaz jakékoliv nekatolické církve znamenal velikou pohromu pro obyvatelstvo, které bylo z 90 % protestantské. Nejtěžší období náboženské nesvobody trvalo 160 let. Vypudilo ze země řadu osobností mezi nimi také J. A. Komenského. V tomto období se narodilo pět generací. Ta poslední se dočkala vyhlášení Tolerančního patentu 13. října 1781 císařem Josefem II. Ve skutečnosti šlo pouze o „trpění“ evangelických menšin při přísném dozoru římskokatolické církve.

Teprve po vydání Císařského patentu z roku 1861 dosáhly evangelické sbory právního uznání a mohly stavět kostely, i s věží, vydávat církevní tisk, pracovat v oborech sociálních a výchovných, zakládat další sbory, teď už také i ve městech, a navazovat zahraniční kontakty, které pomáhaly českým evangelíkům překonávat izolaci. Touha po spojení evangelických sborů a superintendencí obou vyznání se silně ozvala již v roce 1848, ale teprve úsilí na přelomu století došlo svého cíle. Ihned po vyhlášení Československé republiky všecky české a moravské evangelické sbory vyjádřily svou jednotu i právním spojením na Generálním synodu v prosinci 1918.

Jednomyslně bylo schváleno spojení církví luterské a reformované v jedinou Českobratrskou církev evangelickou. Zástupci sborů proklamovali zásady demokratické společnosti a sociální spravedlnosti v nově budovaném státě a zdůraznili ideje české reformace. Vyhlásili rovnoprávnost mužů a žen v církvi a požadavek presbyterně synodního zřízení.

Organizace církve je plně demokratická a organizována tak, aby její farnosti pokrývaly celé území Čech, Moravy a Slezska. Českobratrská církev evangelická je (po Římskokatolické církvi) druhou největší církví v České republice.

V posledních letech existuje evangelická církev v nových otevřených podmínkách, což jí umožňuje působit i v oblasti vzdělávání, psychosociálních služeb atd.

ČCE se spravuje podle zásad presbyterně – synodních podobně jako většina evangelických církví ve světě. Základní jednotkou je místní – farní sbor, který má často i několik kazatelských stanic. Sbor si volbou povolává svého kazatele a ze svého středu volí osvědčené bratry a sestry za presbytery, kteří společně s kazatelem sbor spravují jako jeho staršovstvo. 258 sborů je rozděleno do 13 seniorátů, které jsou spravovány seniorátními (čtyřčlennými, případně šestičlennými) výbory, volenými ve shromáždění seniorátu (konventu) zástupci všech sborů seniorátu. Seniorátními konventy volení poslanci (rovným dílem z kazatelů a presbyterů), senioři a seniorátní kurátoři, členové synodní rady a zástupci Evangelické teologické fakulty tvoří nejvyšší zákonodárné a řídící shromáždění – synod. Synod rozhoduje svým usnesením o církevních záležitostech (o zásadních otázkách dvoutřetinovou většinou) a volí i nejvyšší, šestičlenný správní orgán – synodní radu – se sídlem v Praze. K plnění svých úkolů zřizuje synodní rada ústřední církevní kancelář, kterou řídí vedoucí tajemník, potvrzený synodem.

Všechny správní orgány jsou voleny na 6 let a ve všech (kromě staršovstva farního sboru) je paritní zastoupení kazatelů a presbyterů. Představiteli na všech třech stupních jsou vždy jeden teolog a jeden laik: ve sboru je to kazatel a kurátor (presbyter), v seniorátu senior (sídlo seniorátu je vždy ve sboru, kde je zvolený senior farářem) a seniorátní kurátor, pro celou církev synodní senior a synodní kurátor. Funkce presbyterů je čestná, bezplatná. Funkce, které vykonávají kazatelé, jsou v seniorátním výboru a v synodní radě vedle jejich úvazku sborového. Jen synodní senior a duchovenští tajemníci kanceláře (stejně jako její laičtí zaměstnanci) jsou plnočasově v celocírkevní službě, synodní kurátor a jeho náměstkové na částečný pracovní úvazek.

ČCE má také velmi rozsáhlou ekumenickou spolupráci a je zapojená do celé řady mezinárodních církevních svazů, z nichž jmenujme alespoň: Světový reformovaný svaz (WARC), Světová rada církví (WCC), Konference evropských církví (KEK), Leuenberská konkordie, Světový luterský svaz.

Web: http://www.srcce.cz